Sv. Václav, mučedník, dědic a přední patron český.

 Dne 28. září

V dějinách českých není osobnosti druhé, kteráž by v paměti i v srdci národa našeho byla tou měrou utkvěla, jako svatý Václav. Desáté století ubíhá již od té doby, kdy vlasť naše byla posvěcena velikými ctnostmi a mučednickou krví tohoto apoštolského, otcovského knížete, a podnes pouhá vzpomínka na něho hýbe mocně srdcem každého věrného Čecha a budí v něm city i úmysly nejšlechetnější.

Sv. Václav (staroslovansky Věstěslav, staročesky Vjaceslav, Vaceslav) narodil se asi r. 903. jakožto nejstarší syn Českého knížete Vratislava I. z manželky jeho Drahomíře. Když povyrostl v pacholíka, dal otec na něm vykonati postřižiny. Tento obřad býval v národech slovanských, obrácených na víru od svatých bratří Cyrilla a Methoděje, konán po způsobu církve řecké, kteráž nařizovala, aby hochům po přijaté svátosti sv. biřmování byly postřiženy vlasy. Toho času přebýval na knížecím dvoře v Praze biskup slovanský, jenž spolu se propůjčoval službou ku skládání veřejných listin, pročež zván byl notářem. Nepochybně zdržoval se u knížete Vratislava jeden z oněch čtyř biskupů, kteří na prosbu knížete Mojmíra II. byli r. 899. od papeže Jana IX. posláni na Moravu, aby zemi té dali nové ústrojí církevní, kteří však brzo potom, když říše Moravská zahynula, odtamtud vypuzeni byli. Postřižiny byli na kněžici Václavu vykonány v chrámu Panny Marie na hradě pražském. Dobrý a blahověrný biskup s veškerým duchovenstvem odslouživ nekrvavou oběť novozákonní, ujal se pacholíka a postaviv ho na stupně před oltářem, blahoslavil jej řka: "Hospodine, Bože israelský, požehnej dítěti tomuto, jako jsi požehnal všem spravedlivým svým, Abrahamu, Isáku a Jakubu, a korunoval jsi pravověrné císaře, rovné apoštolům, Konstantina a Helenu." A tak byl se žehnáním kněžic postřižen od duchovenstva i některých mužů z přítomného panstva a počal prospívati milostí Boží.

Kníže Vratislav chtěje Čechům zůstaviti následníka na trůnu moudrého a zbožného, staral se o pečlivou výchovu prvorozence svého Václava. Nad pacholíkem bdělo bedlivé oko ovdovělé kněžny Ludmily. Světice odchovávala světce. Ludmila, duchovní dcera sv. Methoděje, pečovala o to, aby vnuk byl učen náboženství Kristovu slovem i písmem jazyka slovanského a takto seznámil se s požehnaným dílem svatých bratří Soluňských. Slovanský kněz Pavel byl mu výborným učitelem. A kněžic maje již v chlapeckém věku bystrý rozum učil se velmi dobře a činil prospěch ve vzdělání křesťanském i ve vědomí národním. Netoliko pak vědomostmi, ale i křesťanskými ctnostmi rozmáhal se mladý Václav pod dozorem svaté babičky své Ludmily, kteráž slovem i příkladem vštěpovala do vnímavého srdce jeho bázeň Boží a horlivosť křesťanskou.

Vedle tehdejších potřeb časových bylo záhodno, aby dědic trůnu českého seznámen byl také s jazykem a obřadem latinským, jenž panoval v sousedních Němcích. Když tedy Václav církevním knihám slovanským dokonale se naučil, poslal ho otec na hrad Budeč opodál Prahy na západ, jenž býval venkovským sídlem knížecí rodiny a polohou svou v tichém ústraní dobře se hodil za učeliště synů urozených. Na Budči založil kníže Spytihněv kostel sv. Petra , při němž býval hradní kněz. Tu vzdělával se kněžic Václav z církevních knih latinských, a jsa od Boha nadán duchem chápavým porozuměl jim za krátko náležitě a vštípil obsah jejich paměti své. Znalť pak netoliko, co v knihách těch bylo, ale plnil i věrně přikázání víry Kristovy. Símě v srdci jeho svatou pěstounkou Ludmilou uložené ujalo se a rostouc vydávalo hojné ovoce bohumilých skutků. Již za jinošských let liboval si Václav ve skutcích milosrdných a pobožných. Věře v Boha celým srdcem měl pravou křesťanskou lásku ku bližním; činil dobře chudým, sytil lačné, ujímal se sirotků, podporoval sluhy Boží a byl vůbec milostiv všem lidem: Něžná, zbožná mysl pudila ho k tomu, že rád přisluhoval knězi na mši svaté a sám připravoval obětné dary chleba i vína ku této nejdražší oběti, osvědčuje takto hlubokou úctu k nejsvětější Svátosti oltářní. Sám požínal o žních pšenici, mlátil ji a pekl hostie. Rovněž připravoval z hroznů obětné víno ke mši svaté. Tato záliba kněžice Václava ve službách Božích byla křesťanským kněžím radostnou zárukou, že až zasedne na trůn, bude horlivým pěstounem víry svaté, a zvláště že bude starati se, aby v Čechách stavěny byly nové chrámy Páně.

Roku 921., když kníže Vratislav zemřel, bylo Václavu teprv osmnáct let. Dědic trůnu jsa tedy nezletilý nemohl ještě samostatně zemi vládnouti. I ujala se poručnictví nad syny a prozatímního vladaření ovdovělá Drahomíř. Zdá se, že Václav již také při spravování země spoluúčinkoval, při čemž hledával ve věcech důležitých rady milé báby své Ludmily, což vzbudilo v pánovité vladařce nenávisť proti staré stařeně té. I zaslepila se Drahomíř zlou vášní tak, že jala se Ludmile činiti úklady, až posléze dala ji na Tetíně zavražditi. Jak bylo tu něžnému srdci mladého Václava, an viděl, jak bohabojné pěstounce jeho děje se křivda od vlastní matky jeho! Jakou nevýslovnou bolesť způsobila mu ukrutná smrť světice Ludmily!

Vladařka Drahomíř poskvrnivši se násilnou smrtí sv. Ludmily zavdala podnět k nebezpečným třenicím v zemi, jimiž i vážnost trůnu zlehčena jest. Za vlády její rozbujněly se vášně zemských vladyk, jichž řáděním octl se knížecí rod český u velikém nebezpečenství. Byltě mezi knížaty z rodu Přemyslova a vladykami ostatních čeledí v Čechách za dlouhý čas svazek dosti volný, a jednotliví vévodové vytrhovali se rádi z poslušenství knížecího. Pokud žil kníže Vratislav, nešlo jim po vůli, neboť pevná ruka jeho držela na uzdě choutky těchto pánův a zachovávala v jednotě kmeny téhož národa jim bezprostředně poddané. Ale když po smrti knížete Vratislava vládla nerozvážná Drahomíř, pokusili se někteří vladykové o zjevnou vzpouru proti Přemyslovcům, aby rozšířili panství svoje. O půtkách jejich nejsme dosti poučeni; víme toliko, že hned r. 922. učinil vévoda Bavorský Arnulf válečnou výpravu do Čech. Patrně bylo toto cizí vojsko záštitou vzpurných stran v zemi, které útočili na panství Přemyslovců a zmocnily se některého údělu jejich. Bezpochyby povolal Arnulfa do země hrdý vévoda Zlický Radislav, jenž byl jeho zeť neb svak, a rozšířil jeho pomocí na ujmu Přemyslovců panství svoje v tom objemu, jejž mělo za času sv. Vojtěcha zaujímajíc asi dvě pětiny země České. Možná, že vévoda Zlický zatoužil tehdáž i po stolci knížecím. Jest také odůvodněné mínění, že v rozsáhlém panství vévody Zlického (Libického), spřízněného s Bavorským vévodským rodem, byla uznávána církevní pravomoc biskupů Řezenských, kdežto v ostatní části země České užívalo se služeb slovanského biskupa moravského tou dobou v Čechách meškajícího i služeb duchovenstva již před tím zde usedlého. Stav ten byl ovšem jednotě a neodvislosti země nanejvýše nebezpečný. Vlastizrádný vévoda Libický spolčoval se s cizím nepřítelem a bouřil některé sobě přátelské velmože české proti knížecímu rodu Přemyslovců. Tou měrou hrozil Čechům týž osud, jímž zasaženi a vyhubeni byli nesvorní kmenové Slovanů polabských.

Za těchto zmatků ujal se r. 923. dvacetiletý kníže Václav otcovského trůnu v Praze. Knížectví jeho, ztenčené sobeckými podniky domácího panstva, octnuvši se na kraji záhuby, mohlo zniknouti dalších osudných pohrom jen opatrností moudrého a rázného panovníka, jakýmž sv. Václav skutečně byl.

Přední zřetel obrátil sv. Václav na utvrzení křesťanských řádů v Čechách. Shledav, že by nebylo prospěšno, kdyby pozůstatky obřadnictví Cyrillomethodějského v zemi, promísené již živly řádů latinských, nadále uzavíraly se samy v sobě, pomýšlel záhy na to, aby Čechy mocí Stolice papežské dosáhly přiměřeného zřízení církevního. Kronikáři zaznamenali podání, že sv. Václav měl vroucí přání, utéci se do Říma a vyhledati chrám knížat apoštolských, což vykládali si v ten smysl, jakoby svatý kníže byl zamýšlel postoupiti trůn mladšímu bratru Boleslavovi a v Římě vstoupiti do kláštera. Spíše dlužno však za to míti, že sv. Václav přál si putovati do Říma, aby u papeže vyžádal si založení samostatného slovanského biskupství v Čechách. Bohužel naskytovaly se mu hned na počátku veliké překážky, jež tuto zamýšlenou cestu k papeži jemu překazily. Původem zlých rádců nařknuta byla Drahomíř, jakoby ve spolku s mladším synem Boleslavem ukládala proti Václavu. Praviliť mu: "Chce tebe zabiti, jako zabila bábu tvou Ludmilu". Uvěřil Václav lstivým pánům a kázal matku uvésti na hrad Budeč, kdež měla u volné vazbě trvati. Ale již za nedlouho přetrhlo se pásmo dvorských pletich; kníže prohlédnuv nekalé úmysly stranických rádců želel náhlosti ku své matce a přivedl ji s velikou poctivostí na svůj dvůr v Praze. Ani později nedopřály pikle českých pánů Václavovi času, aby mohl v Římě vyhledávati u papeže zemi České prospěšného zřízení církevního.

Kníže Václav osvědčoval hned na počátku své vlády mírnosť, a jsa upřímně nábožný, stkvěl se křesťanskou pokorou. Z toho usoudili někteří lechové, že nemá tolik statečnosti, jako míval otec jeho Vratislav, a že tedy nedovede odolati brannému odporu, který zvykli si zdvihati, kdykoli naskytla se jim příležitosť ku seslabení moci knížat zemských. Ale zrádní lechové ti přepočetli se, neboť mladý Václav uměl býti v pravý čas rázným i statečným, a uhájil proti nim celistvosti země i knížecí moci své nad ní celou. Zlický vévoda Radislav nepřestávaje na rozsáhlém panství svém, jež pomocí bavorského vojska rozmnožil na úkor rodu Přemyslova, jal se proti mladému knížeti strojiti pikle a škoditi krajinám jeho.

I pokusil se Václav o pokoření tohoto hrdého nepřítele a kázav státi k vojně táhl polem proti němu. U Žitoměře (nyní Štolmíře, u Českého Brodu) schylovalo se k boji. A tu ukázala se jednak bohatýrská zmužilosť, jednak otcovská láska svatého knížete k lidu poddanému v překrásném světle. Zželeloť se mu krve lidu, která k vůli odbojnému Radislavovi na obou stranách prolévati se měla. I neváhal jako pravý otec lidu svého a křesťanský hrdina vydati vlastní život v šanc na ušetření krve nevinné. Vyzvalť zrádného Radislava před tváří obojího vojska na rytířský souboj, aby z nich budoucně ten byl hlavním knížetem v Čechách, kdo v zápase tom zvítězí. Pyšný Radislav jen ze studu přijal toto vyzvání, a zápas sotva zahájený skončil vítězstvím Václavovým. Spatřilť Radislav nad přilbicí knížete Václava stkvoucí se kříž a jemu po boku anděly, kteří odbojnému vévodovi hrozili. I byl Radislav pojat strachem, a seskočiv s koně kořil se hluboce knížeti poddávaje se mu a prose za odpuštění. A Václav odpustil rád a přistoupil nezištně k míru s nepokojným vévodou řka mu "Vrať se domů s pokojem a měj dosti na svém; jáť tvého nic nežádám." Tak svatý kníže zvítěziv nad odpůrcem osvědčil ducha ušlechtilé smířlivosti.

Zdá se, že Radislav podrobil se Václavu neupřímně, a že ještě jednou hleděl proti němu těžiti z přátelského svazku svého s vévodou Bavorským. Za panování Franckých králů z rodu Karla Velikého byli Čechové po nějaký čas nuceni odváděti jim do Němec roční poplatek, což přestalo, když říše vnitřní slabostí se rozpadávala. Po vymření Karlovců nastoupili v Němcích vládu knížata rodu Saského, z nichž král Jindřich I. příjmím Ptáčník obnovil jednotu říše, která zatím byla se rozpadla v patero vévodství. Podmanilť si nejprv dlouhými krutými válkami Slovany polabské v krajinách na sever od Čech ležících, zejména braniborské Lutice a lužické Milčany, a rozšířiv svoje panství v těchto stranách nabyl větší moci i v samém Německu, tak že druhé vévody německé, kteří dříve jemu téměř rovni byli, přivedl ku přísnějšímu poslušenství. I Arnulf Bavorský smluvil se s ním konečně upustiv mnoho ze své někdejší samostatnosti. Tu umínil si výbojný král Jindřich uvésti také Čechy pod moc svou. Roku 929. vtrhl Jindřich u veliké výpravě válečné do země naší maje po boku Arnulfa Bavorského, jenž přidal se k němu patrně z vlastního prospěchu osobního, dílem aby přispěl na pomoc nepokojnému vévodovi Zlickému Radislavovi, příbuzenci svému, dílem aby utvrdil církevní spojení mezi Čechy a Biskupem Řezenským a takto přivedl ku konci co minulou výpravou do Čech r. 922. byl začal. Sv. Václav s vojskem svým pokud mohl bránil se statečně těmto cizincům, jimž bezpochyby i zrádný Radislav pomáhal: ale síly jeho nestačily proti ohromné přesile nepřátel. Spojená vojska německá přitrhla až ku Praze a oblehla ji. Tu octl se svatý kníže ve strašných nesnázích. Vojsko jeho bylo proti vojům cizích panovníků i spojených s nimi nevěrných Čechů slabé, a byla obava, že král Jindřich nejen úplně zvítězí, ale i celou zemi Českou v tuhou porobu uvede, jakož učinil polabským Slovanům. Měla-li tedy vlasť naše zachráněna býti, nezbývalo svatému knížeti, než moudrým a opatrným vyjednáváním mocného a bezohledného nepřítele k tomu přiměti, aby od dalšího válčení ustál a nějakou menší výhodou se uspokojil. I poddal se sv. Václav Jindřichovi na ten způsob, že se mu zavázal k odvádění ročního poplatku 500 hřiven stříbra a 120 volů, jakož Čechové činívali dříve za prvních Kralovců. Tak učinil Václav hrozného nepřítele neškodným, odzbrojil i domácí protivníky svoje a odvrátil od země České a národa našeho veliké zlo, ne-li jistou záhubu. Jako všecky skutky sv. Václava, bylo i toto jeho poddání se upřímné, ba mělo v zápětí i svazek přátelský, jenž až do smrti jeho mezi ním a králem Jindřichem vládl. Mírný duch sv. Václava lekal se zajisté nestálých válek, jež by vésti bylo Čechům s mocnými sousedy Němci, kdyby nechtěli uznati svrchovanosť krále jejich. Pokojné a přátelské obcování s říší podávalo mimo to sv. Václavu větší záruku, že bude moci odolati nájezdům Maďarů. Nad to zželelo se svatému knížeti milých poddaných, že nemajíce vlastního řádného biskupa trpí i nedostatkem kněžstva. Žáci sv. Methoděje byvše z Moravy vypuzeni odebrali se do Bulhar, a spojení s Bulhary bylo přetrženo usazením se pohanských Maďarů v Pannonii. Na knížecím dvoře v Praze přebýval sice po nějaký čas biskup moravský, ale ježto Čechy neměly řádného zřízení církevního, vymíralo domácí slovanské duchovenstvo znenáhla, a nových kněží nepřibývalo. Nedostatku tohoto mohli Čechové za tehdejších poměrů zbaveni býti jen dobrou vůlí biskupa Řezenského, jakmile kníže obnovil přátelské svazky s říší Německou. I rokoval sv. Václav s vévodou Arnulfem o budoucím duchovenstvu v Čechách, a ještě r. 929. vypravil v této příčině poselství k biskupovi Tutovi do Řezna, jenž přání jeho ochotně vyhověl a ve vroucí přátelství s ním vešel. Od té doby vztahovalo se biskupství Řezenské nejen na území vévody zlického, ale na Čechy celé. Po právu byly toho času Čechy výsadní krajinou Stolice apoštolské, a biskup Tuto pokládal je za missijní obvod diecéze Řezenské, protože nemohly se volati ku zvláštnímu arcibiskupství.

Podání dí, že král Jindřich Ptáčník za krátký čas sprostil sv. Václava při poradě knížat na svém dvoře smluveného poplatku byv dojat jeho zbožností a divem, jímž Bůh jej oslavil. Byltě sv. Václav pozván ku společné schůzi knížat na dvůr královský, opozdil se však na modlitbách v chrámu Páně, tak že poradníci byli nuceni na příchod jeho čekati. To zamrzelo krále, i nařídil tedy, aby shromáždění páni knížeti Václavu, až do porady vstoupí, žádné pocty nevzdali a vůbec ho nedbali. Po chvíli vstoupil sv. Václav do poradní síně, ale král spatřiv ho sestoupil s trůnu, kráčel mu uctivě v ústrety a posadil ho na čestné místo vedle sebe. A když knížata žásnouce tázali se po skončené poradě, proč král dřívější úmysl svůj tak náhle změnil, odpověděl jim: "Jakmile Václav vstoupil, spatřil jsem na čele jeho lesklý kříž a u něho anděly, kteří mně hrozili." Tímto zjevením byl Jindřich tak polekán, že neváhal oslaviti svatého knížete, jejž Bůh sám oslavil, a nad to odpustil mu prý roční poplatek a nabídl jemu svou pokladnici, aby vybral si z ní několik klenotů; ale Václav nevzal si nic jiného, než rámě sv. mučedníka Víta.

Vypravuje poselství do Řezna poroučel sv. Václav r. 929. přednésti biskupovi Tutovi také dvě věci, na nichž zvláště mu záleželo, totiž přenesení ostatků sv. Ludmily a založení nového chrámu na hradě Pražském. Toho času míval ještě každý biskup katolický právo ustanoviti, aby v území, na něž právomoc jeho se vztahovala, osvědčeným mučedníkům neb vyznavačům Kristovým veřejná úcta církevní vzdávati se mohla. Dálo se to obyčejně tím způsobem, že biskup dovolil, aby ostatky těch kterých služebníků Božích byly vyzdviženy a na jiné místo do chrámu přeneseny. Stařičký biskup Tuto poslal do Prahy na slovo vzatého kanovníka Řezenského Michaela, jenž vyšetřiv běh věcí schválil úmysl sv. Václava, aby tělo mučednice sv. Ludmily přeneseno bylo z Tetína do chrámu sv. Jiří na hradě Pražském, což i stalo se dne 10. listopadu bezpochyby roku 929. Druhou věcí, o nichž sv. Václav horlivě se zasazoval, byla stavba nového chrámu na hradě Pražském. Po tu dobu stály tam dvě svatyně, nejstarší kostel Panny Marie zbudovaný od knížete Bořivoje I. a chrám sv. Jiří vystavěný od syna jeho Vratislava I. Uprostřed nich vyhlédl si Václav místo chrámu nového, jejž si umínil založiti na počesť sv. mučedníka Víta, jehož rámě byl obdržel darem od krále Jindřicha. Biskup Tuto přivolil ochotně k této stavbě a schválil ji. I svoláni jsou dělníci, a sv. Václav sám položil základ ku chrámu sv. Víta. Byl to kostel kamenný, tvaru okrouhlého dle vzorů domácích. Proti jiným svatyním onoho času v Čechách byl stavěn uměleji a stkvěl se leskem drahých kovů.; také byl o něco větší, než oba starší chrámy na hradě Pražském. Sv. Václav, dokončiv stavbu nového chrámu i veškerou jeho úpravu nedočkal se posvěcení jeho; neboť biskup Tuto onemocněl a dokonce oslepl r. 932., an kostel ten teprve se stavěl. I dostalo se chrámu sv. Víta církevního posvěcení až po smrti sv. Václava, a to od Řezenského biskupa Michaela dne 22. září r. 945.

Mladší bratr sv. Václava Boleslav dostal v úděl území Pšovanů, jež někdy po smrti vladyky Slavibora, otce sv. Ludmily, dědictvím připadlo rodu Přemyslovcův a mladším členům jeho udíleno bývalo. Boleslav utvořil z jedné části tohoto údělu svého novou župu, která potom sloula župou Boleslavskou (později Kameneckou). Buď že Boleslav učiniv z bývalé župy Pšovské dva správní obvody takto rozmnožil obecné roboty, buď že vůbec ukládal poddaným větší břemena, než předchůdcové jeho v Pšovanech, byl způsob vlády jeho lidu odporný. Nelibosť k němu zračí se patrně v zachované zprávě o založení nového hradu nazvaného po něm Boleslaví. Boleslav chtěje bezpochyby na blízku pomezí vévod Zlických míti pevné místo, odkud by mohl panství svého hájiti proti těmto nepokojným sousedům, umínil si v krajině na Labi, opodál ústí řeky Jizery, kde kolkolem bylo ještě mnoho pralesů, založiti pevný hrad župní způsobem v Čechách dosud neznámým, totiž z kamene. I obeslal starosty rodin a nařizoval jim, aby příhodné místo ohradili vysokou zdí s věžemi. Stavba taková sloula dílem římským, ježto vzor její vídali Čechové na tvrzích z doby panství Římanů v Podunají, kdežto Slované hradívali se toliko příkopem, náspem a dřevěným týněním. Lid Pšovský zdráhal se však tento nový hrad stavěti, poněvadž taková práce zednická a kamenická zdála se mu býti novou robotou, k níž dle starých obyčejů nebyl zavázán. Proto zdvihli starostové rodů proti novotě této odpor a řekli Boleslavu: "My ani neumíme ani nechceme učiniti, co nařizuješ, neboť otcové naši nic takového dříve nedělali." Ale Boleslav rozhněvav se popadl jednoho, jenž byl mluvčím ostatních , a uťal hlavu jeho mečem, a tak zalekl všecky, že již pána svého poslechli. I zbudoval Boleslav nový hrad, v němž i kostel sv. Kosmy a Damiana vyzdvižen byl, a učinil hrad ten sídlem svým. Přísný a násilný způsob panství, jež Boleslav v knížectví svém zavedl, získal mu již tehdáž takovou pověsť, že byl obecně nazýván Krutým.

Maje pokoj od nepřátel panoval sv. Václav moudře a spravedlivě. Zvláště pečoval o to, aby lid svůj utvrzoval ve víře, mravnosti a vzdělanosti křesťanské. Horlivosť jeho pro zvelebení náboženského života v Čechách vycházela z vnitřní zbožnosti i ze státnické bystrozrakosti. Lakotní panovníci němečtí zvykli si podrobovati násilím panství svému sousední národy slovanské pod předstíranou záminkou, aby v nich utvrdili řády křesťanské. Věda to byl sv. Václav přesvědčen, že na záchranu národa svého nemůže nic důležitějšího učiniti, než v šíření a zvelebování víry Kristovy pokračovati, aby křesťanské řády v Čechách hluboko se zakořenily a hojné ovoce vydávaly. Právě veliká horlivosť sv. Václava pro zvelebení náboženství Kristova v Čechách prospěla národu našemu, že nebyl od výbojných, zemělačných sousedů vyhlazen, jakož stalo se polabským Slovanům.

Sv. Václav byl národu našemu pravým apoštolem. Dával po všech hradech stavěti chrámy i školy a povolával k nim kněží a učitelů dobře čině jim. Duchovní z ciziny přicházející vítal s radostí a podporoval je, aby pracovali o rozmnožení víry svaté v zemi. Sbíral pilně ostatky svatých, jichž ovšem potřeboval zakládaje četné chrámy Páně, a kněží přinášeli mu tyto dary vědouce, že jimi zavděčí se mu, on pak odměňoval se jim hojně za ně. Také bohoslužebné knihy shromažďoval, a pečoval, aby v Čechách konány byly služby Boží po všecky dny jako v národech velikých. A jestliže některý duchovní byv zkrácen přišel k němu, on mu nahradil, netrpě, aby komu křivda se stala. Míval obyčej, hrady své říše navštěvovati ve výroční dny posvěcení jejich chrámů. Na těchto posvíceních obcoval, vždy slavným službám Božím, aby velmožům i lidu vlastním příkladem ukázal, jak mají dny Páně světiti. Obcuje s lechy i lidem, osvědčoval svatý kníže laskavou přívětivosť, mírnosť a dobrotu srdce a vštěpoval jim zásady nauky Kristovy. Vůbec používal každé příležitosti, aby poddané vedl ku Kristu Pánu a povzbuzoval ku životu ctnostnému. Toho času panoval v Čechách neblahý obyčej, že chudí rodičové děti svoje v otroctví prodávali. Sv. Václav vykupoval otroky vůbec a tyto ubohé, v porobu dané děti zvlášť, a staral se o jich křesťanskou výchovu. Tehdáž stával se dlužník nevolníkem svého věřitele, když v ustanovený čas nemohl dluhu zaplatiti. Sv. Václav vykupoval i takové dlužníky z poroby a propouštěl je na svobodu. Přijímal pohostinu pocestné, chránil vdov a sirotkův a šatil i krmil je všecky a navštěvoval vězně i chudé a nemocné přinášeje jim útěchu i podporu.

Jsa pravý učedník Kristův stkvěl se sv. Václav vzácnou tichostí srdce a povaha jeho klonila se vždy ku shovívavosti a smířlivosti. Tato tichosť a milostivosť nepřekážela svatému knížeti nikterak, aby byl panovníkem, aby byl panovníkem rozšafným, a když třeba bylo i rázným. Bděl bedlivě, aby soudcové byli spravedlivi i aby nepravosti a zločiny staveny byly. Nikdy nemlčel ku hříchům velmožův, aniž byl slabochem, neboť když jeho shovívavosť a otcovské napomínání nic neprospěly, nastupoval přísně na zatvrzelé viníky. Vlídně mluvíval s vojíny a opatřoval je zbraněmi i šaty, avšak dával citelně trestati ty, o kterých zvěděl, že jsou surovci, že bez příčiny se toulají aneb po krčmách se opíjejí a takto životem svým víře křesťanské hanbu činí. Uslyšev, že někteří lechové a vladykové poznovu v zemi nesváry plodí, nekřesťansky žijí, zákony Boží i zemské přestupují a proti knížeti pikle strojí, svolal je v hromadu a učiniv k nim důraznou řeč pohrozil, že dá potrestati na hrdle všecky, kdož nepřestanou páchati nepravosti a strojiti knížeti úklady. Tak mluvil a jednal tichý, pokorný a milostivý Václav, když shovívavosť jeho neprospěla a když šlo o znamení veřejných neplech a nebezpečných rejdů. I zalekli se lehkomyslní velmoži výhrůžky knížete Václava, a pocítivše ráznou sílu jeho odešli ve strachu a přestali aspoň na čas činiti mu zločinné úklady.

Jako ve všech národech, tak i v Čechách byly při zavádění a zvelebování víry křesťanské největší překážkou zákony a předpisy mravní, čelící ku přemáhání a potlačování hříšných skutkův a zlozvyků, kotvících v pohanství. Lid na víru obrácený lpěl dlouho ještě na mnohých pohanských obyčejích svých předkův, a bylo třeba velikého namáhání a často i krutých bojů, nežli náboženství Kristovo prosáklo život celého národa. Ještě sv. Vojtěchu bylo zápasiti s tuhým odporem českých velmožů, kteří zdráhali se poslouchati zákonů církevních a plniti povinnosti křesťanské. Mimo to udržovaly v obecném lidu českém dlouho ještě pozůstatky modloslužby pohanské. Ještě koncem století jedenáctého, za biskupa Kosmy (1090-1098) donášeli mnozí čeští venkované tajných obětí běsům a skřítkům, pochovávali mrtvé v hájích , kteréž byly dříve pohanským bohům zasvěceny, a u mnohých lidí měli hadači a čarodějové větší vážnosť, nežli kněží křesťanstí. Sv. Václav snaže se tyto pohanské neplechy v lidu svém vykořeniti a v něm nejen víru, ale i život dle víry utvrditi, měl tedy ovšem práci velmi obtížnou. Sám dával lidu jasný příklad ctností křesťanských a osvítil takto slavně vlasť naši světlem víry i svatým životem svým. Míval stále knížku modliteb při sobě a říkával je zbožně, kdykoli měl pochvílí, a když nedostávalo se mu času za dne, modlíval se času nočního. Rád poslouchal a čítal skutky mučedníků Kristových a byl dychtiv kráčeti po šlépějích jejich. Již od mladosti stkvěl se panickou čistotou. Životopisec jeho dí: "U vzezření byl Václav velebný, tělesně pak neposkvrněný, žádaje si z celého srdce umříti jako panic." I zapíral dle příkladu oslavených služebníků Božích žádosti svoje, zachovávaje rad evangelických. Legenda dí, že cudná mysl jeho dospěla k neobyčejné chápavosti Písma sv., jakož svatí Otcové tvrdí, že duše stkvoucí se panictvím jsou nejvíce způsobilé, aby dokonale vystihly smysl slova Božího. Není pochybnosti, že právě tato spanilá ctnosť svatého knížete měla na mravy českého lidu účinek velice blahodárný.

Četným lechům a vladykám, kteříž byli jen povrchními křesťany, nebyl zbožný život sv. Václava po chuti. Nebyli spokojeni, že kníže mnoho času věnuje službám Božím a důchody svoje obrací na účely církevní i skutky milosrdné lásky ku bližním a nikoli, jakož si přáli, jim na dary, hostiny a obohacování. Věda to sv. Václav konal tedy dobré skutky co možná potají. Podání vypravuje, že jsa za dne zaneprázdněn povinostmi a starostmi úřadu panovického, nejraději v noci navštěvovala chrámy, kde horlivě se modlíval a nejsvětější Svátosť uctíval, a že rovněž za noční doby donášel osobně chudým i nemocným lidem do chatrčí jejich potravin, paliva i jiných potřeb, maje při sobě věrného a nábožného sluhu Podivena. Sličně dí legenda: "Potom pak stalo se jest, když jedné chvíle svatý Václav nočního času bosýma nohama šel ku kostelu uprostřed zimy, ana všecka země pomrzla byla, a všecky cesty sněhem se zavalily, rytíř jeho Podiven šel za ním. V jehož nohy, an dobrou obuv měl, tuhá zima se řítila a na nohy jeho se razila, že jí nijakž trpěti nemohl pro velikou ukrutnosť. Jemužto svatý Václav znamenav i pověděl: Stavěj nohy své v mých noh šlépěje. A tak hned toho rytíře nohy v šlépějích svatého Václava se rozehřály, že potom víc na nich žádné zimy necítil; ale šlépěje svatého Václava všecky zbarveny byly, a tak prameny a paprsky rozličného milosrdenství na vše strany od sebe v rozličných skutcích milostných vypouštěl." Dle podání svatý kníže i když dosedl na trůn, neustával zachovávat zbožného obyčeje, jejž za mládí si oblíbil, totiž připravovati vlastníma rukama ke mši sv. obětné dary chleba i vína a přisluhovati knězi při této novozákonní oběti. Staří pohanští Čechové a zejména jich starostové, kmeti, lechové a vladykové obětovali modlám. Sv. Václav jakožto otcovský kníže lidu křesťanského pohrdaje modloslužbou přisluhoval knězi při oběti mše sv. a připravoval k ní obětné dary, a to všecko činil z hluboké pokory a z něžné úcty k nejsvětější Svátosti oltářní. Takovým způsobem sjednával svatý kníže lesk trůnu s prostotou věřícího křesťana; tak spojoval povinnosti moudrého, statečného panovníka se skutky nábožnými.

Svatý kníže Václav řídil veškeré jednání svoje pravou křesťanskou láskou, která v živé víře Kristově se zakládá. Avšak pokojné, tímto duchem spravované vladaření jeho nelíbilo se mnohým hrdým a rozmařilým velmožům českým. I nenáviděli ho a obrátili se k bratru jeho Boleslavovi, jenž byl povahy prudké a ctižádostivé, snažíce se zapřísti ho do svých tenat a jím dojíti tučným úřadů, cti i bohatství. Mladistvý Boleslav nezavrhl služeb jejich, neboť četná družina, hlučné rokování a smělé podniky byly mu milou zábavou. I jali se mu tito ošemetníci pochlebovati, že prý by se hodil mnohem lépe za knížete než Václav, rozněcovali takto v něm žádosť po panství a podnášeli jej ku svádě s bratrem, slibujíce mu věrnou oddanosť. Sv. Václav znamenal vysoké smýšlení bratra Boleslava, ale nechtěje ani slovem ani skutkem dáti mu jakoukoli příčinu ku sváru, zanášel se tím horlivěji správou zemskou. Vidouce to zlí rádcové Boleslavovi, přivětšovali pomluv svých, říkajíce veliteli svému: "Kníže chce tebe zabíti, smluviv se o to s matkou a s muži svými. A jestliže nás neposlechneš i nezabiješ dříve bratra svého, pozdě budeš pykati." Tak zlí mužové ti popouzeli Boleslava, až vešel v úklady jejich ku zavraždění bratra svého. I položil jim rok na svátek sv. Jimrama dne 22. září 935. Tu usneseno, že Boleslav pozve Václava, aby v budoucí neděli dne 27. září obcoval službám Božím na hradě Boleslavi, kde měla se slaviti výroční památka posvěcení kostela sv. Kosmy a Damiana. Dle podání porodila toho času manželka Boleslavova syna, jenž měl téhož dne pokřtěn býti.

Sv. Václav maje v obyčeji chrámy Páně navštěvovati ve výroční dny jich posvěcení, přijal ochotně pozvání bratra Boleslava, nemoha si laskavosť jeho vykládati leč na dobrou stránku. I přijel s družinou svou do Boleslavi a nejprve byl přítomen službám Božím. Hned potom pomýšlel na zpáteční cestu do Prahy, ale Boleslav přistoupiv k němu prosil, aby neodcházel; že se chystá hostina, aby tedy u nich pohodoval a přenocoval, a teprv až zítra aby se vrátil. Kníže učinil bratrovi po vůli, a nežli společná hostina začala, posadil se na kůň a jal se dle tehdejšího obyčeje hráti na dvoře s druhy svými. Zatím však, co se takto bavil, radili se úkladníci tajně, jak by ho zabili. Po chvíli varoval knížete kdosi z družiny jeho, že Boleslav ukládá mu o život, on však nepřiložil víry ku slovu tomu a měl dobrou naději v Bohu. I při hostině byl Václav dobré mysli. V noci potom sešli se spiklenci v domě předního dvořana Boleslavova Hněvsy; i stanuli na svém předsevzetí, aby kníže zavražděn byl příštího jitra, až půjde do chrámu.

Časně z rána v pondělí dne 28. září 935, když se zvonilo na jitřní služby Boží, vykročil sv. Václav z lože a konal ranní modlitby stroje se na cestu do hradního chrámu. Zatím vrahové čekali ho na chodbách smluvivše se, že Boleslav učiní na něj první útok. Když tedy kníže z komnaty vyšel a na dvůr zaměřil, dostihl ho Boleslav v bráně paláce. Světec zočiv bratra jal se mu vlídně děkovati za včerejší pohostinství jeho. V tu chvíli Boleslav vytasiv měč ťal po hlavě bratrově křiče: "Tak tě chci dnes lépe častovati!" Václav jsa silnější chopil bratra, vyrval mu z ruky meč a povalil ho na zemi řka: "Pro Bůh, co zamýšlíš! To ti Bůh odpusť, bratře!" Tu začal Boleslav volati o pomoc, a jeden z pomocníkův jeho přiběhl již a sekl knížete do ruky. Václav raněn jsa a vida přesilu zbojníkův pustil bratra a utíkal do chrámu. Ale spiklenci Česta a Tira dostihli ho ve dveřích chrámových a porazili jej k zemi, a Hněvsa přiskočiv probodl mu bok mečem. Sv. Václav vzdychaje k Bohu vypustil ducha. Na pokřik čeledi sběhli se Boleslavovi zbrojnoši a sekali do mrtvého těla umučeného knížete, jímali panoše jeho a zavraždili ty, kteří útěkem se nezachránili. Zlosť rádců Boleslavových vrhla se potom na kněze a účastníky štědrosti sv. Václava; ty oloupivše vyhnali ze země, ženy jejich provdali za muže jiné.

Když hluk na hradě Boleslavi poněkud utišil, vyšel kněz Krasej (Chrastěj) a odvážil se tělo umučeného knížete pokryti jemným prostěradlem. Tak nalezla jej Drahomíř, která uslyševši, co se stalo, přichvátala a plačíc vrhla se na ně a skládala i líbala údy jeho. Potom obmyli v příbytku kněžském a oděli ctihodnou mrtvolu a odnesli ji do chrámu sv. Kosmy a Damiana. Zatím přišlo vrahům sv. Václava k mysli, že by matka jeho Drahomíř mohla jim škoditi a býti na závadu neobmezenému panství příznivce jejich Boleslava; i nabádali ho, aby jim dovolil zavražditi ji, by takto najednou oželel bratra i matky. Ale Boleslav nechtěje více prolévati krve zdržel zlosyny a dal matce výstrahu, ona pak uprchla z Boleslavi, a jak se podobá, došla bezpečného úkrytu u dcery své Přibislavy, kteráž byla provdána za vladyku Charvátského v severo-východním kraji země České.

Po nějakém čase přišel do Boleslavi slovanský kněz Pavel a pochoval tělo sv. Václava v kostele sv. Kosmy a Damiana. Nevinně prolitá krev svatého knížete úpěla na Boleslava jako někdy krev Abelova. Ukazovala se po tři dny na mučedništi ve dveřích kostelních, než do země vešla, a potom ukázala se nad hrobem jeho, ani všickni přítomní na to hleděli a se divili. Mučednická krev ta, která postříkala stěnu chrámovou, nemohla za dlouhý čas žádným namáháním úplně setřena býti.

Boleslav vykonav bratrovraždu pospíšil do Prahy zmocnit se knížecího stolce. Brzo však potom zhrozil se děsného zločinu svého a obrátil zatvrzelé srdce svoje na pokání. Zajisté, že sv. Václav za bratra u Boha se přimlouval, neboť pokání jeho bylo upřímné. Stalť se kníže Boleslav I. jedním z nejlepších panovníků Českých, ačkoli pro předešlé skutky jeho a zvlášť pro vraždu na svatém bratru spáchanou zůstalo mu v dějinách příjmí Ukrutný. Lítosť nad spáchanou bratrovraždou projevil Boleslav již tím, že syna, jenž narodil se mu v čas posvícení Boleslavského, kdy sv. Václav došel koruny mučednické, a jejž lid na památku těchto neblahých hodů nazval Strachkvasem, zaslíbil Bohu řka: "Jestliže tento syn můj zůstane živ, hodlám jej z celého srdce obětovati Bohu, aby byl duchovním a sloužil Kristu po celý život na hřích můj i za lid této země." I stal se potom Strachkvas (Křišťan) mnichem v Řezenském klášteře sv. Jimrama. Podobně přijala nejmladší dcera Boleslavova Mlada řeholní roucho a byla první abatyší panenského kláštera u sv. Jiří v Praze.

V prvních dnech měsíce března r. 938. (nebo 939) poslal kající Boleslav kněží a služebníky své do Boleslavi, aby tělo sv. Václava z hrobu vyňali a do Prahy převezli. I čekal na příchod jejich u potoka Rokytnice nedaleko Libně a přijímal s lítostivým pláčem tělesnou schránku svatého mučedníka, která odtud jest nesena kněžími na hrad Pražský a uložena dne 4. března v chrámě sv. Víta po pravé straně oltáře sv. apoštolů.*)

Lid český jal se knížete Václava hned po smrti jeho ctíti jako světce a mučedníka Kristova i mocného přímluvce a ochránce svého u Boha. Toto zbožné uctívání svatého knížete bylo podněcováno divy, jimiž Bůh hrob jeho oslavoval. I přicházeli na hrob ten poutníci z Čech i z dalekých zemí hledajíce nadpřirozené pomoci v rozličných potřebách svých. Životopisec sv. Václava, Mantovanský biskup Gumpold napsal: "Přestává duše jeho byvši mukami toliko ran sproštěna tělesného přebývání, vznesena jest rukama andělův u velebnou vítězoslávu, aby radostně patřila na tvář nejvyššího odplatitele, zasednouc mezi slavné sbory mučedníků na věky." Církev řeckoslovanská nařídila slaviti památku sv. Václava a dávala v den smrti jeho zpívati kněžím i lidu o něm: "Mukám Páně, oslavenče, připodobil jsi se; jako beránek bezúhonný byl jsi zavražděn beze soudu, pročež se sbory mučedníků, blažený, nyní se veselíš. Kdo vypoví tvé divy, slavný, jež činíš na světě bez počtu, neb dáváš vždy hojně všem věrným uzdravení."

Sv. Václav, otcovský a statečný kníže, apoštolský šířitel víry Kristovy, slavný mučedník Boží, zůstal národu našemu na všecky časy drahým a nezapomenutelným. Věrní Čechové nepřestávali ho pokládati za pána a vlastníka země, jíž za živa vévodil, a proto zvali ho dědicem země České a utíkali se zvláště za zlých časů pod ochranu jeho. Hrob jeho požíval práva útočistného, obrazy a jméno jeho dávány na mince, úřední pečeti a válečné korouhve, kopí jeho noseno do bitev, a velebná píseň Svatováclavská bývala starým Čechům zpěvem válečným. Veškeren život našich předků byl prodchnut úctou ku sv. Václavu, a všecko, co národ náš chtěl míti jako své vlastní v obzvláštní cti, zvykl si nazývati Svatováclavským; svůj jazyk, svou zemi, svůj stát, svou korunu, svou katolickou víru.

_______________

Sv. Václav stkvěl se nejkrásnějšími ctnostmi křesťanskými; živou věrou, nadpřirozenou láskou k Bohu, vroucí zbožností, panickou čistotou, odříkavostí, pokorou, spravedlností, dobrotivostí, smířlivostí, milosrdnou láskou ku bližním a neunavenou horlivostí o věčné i časné blaho lidu svého. Někteří kronikáři nerozumnějíce povolání křesťanského panovníka vylíčili povahu sv. Václava nesprávně, jakoby se byl zpouzel, když měl nastoupiti knížecí stolec, a jakoby byl chtěl složiti korunu a obléci se v roucho mnišské; jakoby kromě pobožných skutků nebyl nic jiného činil a záležitosti státní si byl zošklivoval; slovem jako by byl býval sice svatým křesťanem, ale nedostatečným knížetem, slabochem na trůně. Takový povahopis sv. Václava nesnáší se nikterak s pravdou. Staří Čechové představovali si sv. Václava jinak, ctíce ho netoliko jako upřímně zbožného, dobrotivého, mírného, svatého knížete, nýbrž také jako rozšafného ochránce veřejného pořádku v zemi, zmužilého válečníka svatého a statečného obránce národa svého proti nepřátelům.

Když sv. Václav v dědičné knížectví svoje se uvázal, panoval v Čechách hrozný zmatek; lakotou a panovačností vladyk octla se vlasť naše v nebezpečenství, že se rozpadne v kusy, které časem stanou se kořistí říše Německé. Vladykové neostýchali se volati do země cizí vojska, aby pokořili knížecí rod Přemyslovců a rozbili jednotu vlasti. A proti všem těmto domácím i cizím nepřátelům dovedl sv. Václav uhájiti celistvosti země České i knížecí moci své nad ní celou. Že sv. Václav býval statečným a rázným, když potřeba kázala, dosvědčuje jednání jeho s buřičskými lechy a zvláště s Radislavem Zlickým u Žitoměře. Králi Jindřichu Ptáčníkovi nepoddal se sv. Václav bez tuhého boje; německá vojska vtrhla několikráte do středu země České, a povždy teprv po zlomení českého odporu na hranicích. Sami Němci uznávali, že přemohli tehdáž Čechy jen s pomocí Boží, a nikoli vlastní silou. Osobní statečnost dokázal sv. Václav i před smrtí; byltě k osobnímu boji silnější a obratnější, než Boleslav Státnickou moudrosť osvědčil sv. Václav nejznamenitěji způsobem, jímž hrdého a zemělačného vítěze, krále Jindřicha a k míru přiměl, jej svým přítelem učinil, a takto od národa našeho hrozící záhubu odvrátil. Byl tedy sv. Václav skutečně tím, kým Čechové po všecky časy ho pokládali, zbožným, svatým knížetem, moudrým státníkem a zmužilým bohatýrem.

Chybovali tedy ti kronikáři, kteří sv. Václava nedovedli si představiti jinak než jako ostýchavého slabocha a pobožného samotáře, avšak neméně chybují i ti, kdož chválíce sv. Václava jako znamenitého knížete, nechtějí připustiti, že by byl připravoval ke mši sv. chléb a víno, ministroval knězi, v noci potají chrámy navštěvoval a chudým almužny donášel, rozličným způsobem se zapíral a vůbec všecky ty pobožné skutky konal, jež přičítá mu podání. Namítá-li se, že takové skutky jsou "pobožnými malichernostmi", nesnášejícími se prý s povoláním moudrého panovníka, postačí proti tomu uvésti známá slova apoštola sv. Pavla: "Moudrosť zajisté tohoto světa bláznovstvím jest u Boha." (I. Kor. 3, 19.) Ostatně víme z dějin, že sv. Václav nebyl jediným křesťanským panovníkem, jenž v takových pobožných skutcích si liboval. Otec vlasti Karel IV. modlíval se církevní hodinky, zpívával na hod Boží vánoční při slavné jitřní mši sv. evangelium "Vyšlo vyřčení od císaře Augusta," shledával ostatky svatých kde jen mohl se jich dopíditi a snášel je do Prahy, zavíral se v kapličce sv. Kateřiny na Karlštejně a trval tu o samotě na modlitbách a ve zbožném rozjímání. A dějiny svědčí, že Karel IV. byl výtečným panovníkem a nejlepším státníkem své doby. Bohatýrský král Polský Jan III. Soběský chtěje táhnouti polem na Turky u Vídně, dal sloužiti na hrobě sv. Jacka v Krakově mši sv., při níž sám knězi přisluhoval, a podobně učinil ráno památného dne 12. září 1683 v kostele na hoře sv. Leopolda u Vídně před rozhodnou bitvou, v níž Turci byli na hlavu poraženi. Všakť máme dosti podobných příkladů i z doby nejnovější. Urozený kníže František Jiří Lobkovic z hluboké pokory neoštídal se v letech 1851 - 1854 na stavbě kostela, kláštera a nemocnice Milosrdných sester pod Petřínem v Praze konati práci nádenickou, jsa přestrojen za chudého dělníka. Kdož mohl by se odvážiti takové vzácné skutky křesťanské zbožnosti, pokory a lásky ku bližním nazývati malichernými hříčkami! Přijímáme tedy podání o zmíněných pobožných skutcích sv. Václava za pravdivé, ježto dobře snášejí se s povahou tohoto svatého knížete.

Co se týče smrti sv. Václava, jest mylným mínění, jakoby byl zavražděn byl z příčiny politické, tedy světské a nikoli náboženské. Zlý úmysl vrahů sv. Václava byl namířen hlavně proti jeho vynikajícím ctnostem křesťanským, horlivosti pro víru Kristovu, nábožnosti, tichosti a odříkavosti. Těchto křesťanských ctností nenáviděli jeho nepřátelé. Pro tyto ctnosti byl sv. Václav zavražděn, a proto Čechové i jiní národové křesťanští právem pokládali ho za pravého mučedníka Božího, že prolil krev svou pro věc Kristovu.

Věrný panoš sv. Václava Podiven, svědek a účastník pobožných skutkův jeho, nemnoha z rukou vrahů pána svého vyváznouti, aneb žádaje si raději s ním zemříti, než bez něho živ býti, byl dle podání od čeledi Boleslavovy jat a za hradem Boleslaví na dubu oběšen, kde potom tělo jeho po tři roky viselo, než pohřbeno bylo na témže místě. I tohoto nábožného služebník sv. Václava pokládal lid za muže svatého, pročež byly ostatky jeho přeneseny do chrámu sv. Víta v Praze. Na místě, kde Podiven zavražděn byl, opodál nynějšího poutního chrámu Panny Marie ve Staré Boleslavi, byla r. 1738 vystavěna pamětní kaple. Také ostatky sestry sv. Václava Přibyslavy, kteráž ovdověvši věnovala se výhradně službě Boží i skutkům milosrdným a v pověsti světice zemřela, byly přeneseny do velechrámu Pražského.

Ku mnohým místům v Čechách poutají se různé zkazky o sv. Václavu. Na kterém hradě sv. Václav se narodil, nevíme; pověsť dí, že rodištěm jeho byl Stochov, někdy knížecí hrad, nyní ves u Nového Strašecí. Tu stojí starobylý farní chrám sv. Václava. Severovýchodně od Budče leží na skalnaté stráni podlouhlý balvan, jemuž lid říká "lože sv. Václava," že prý světec trvaje za jinošství na Budči, často na něm odpočíval. Starému hradišti u vsi Přistoupími nedaleko Českého Brodu říká lid "hradba sv. Václava", klada sem místo, kde svatý kníže s odbojným Radislavem se setkal. (Přistoupím leží na jihu Českého Brodu; Štolmíř, kde dle zpráv kronikářů byl Radislav od sv. Václava pokořen, je několik honů na sever od tohoto města). Dle podání měl sv. Václav na Opyši, východním výběžku zámecké hory v Praze, vinici, kterou sám vzdělával a kde víno ke mši sv. lisoval. Severně od Staré Boleslavi táhne se od Dříz ku Všetatům návrší zvané "Ostrovem sv. Václava" a pověsť dí, že také na tomto místě, kde bývala vinice, sv. Václav víno ke mši sv. pěstoval a připravoval. V kolegiatním chrámě Staroboleslavském ukazuje se mučedniště sv. Václava, kde bývaly dvéře do kostela sv. Kosmy a Damiana. Místo na zdi, jež bylo mučednickou krví sv. Václava postříkáno, kteroužto krev nebylo možno úplně smazati, jest opatřeno kovovou, sklem opatřenou schránkou. V prastarém kostele sv. Kosmy a Damiana, jenž jest kryptou kolegiatního chrámu sv. Václava, stojí na místě původního hrobu tohoto světce kamenný náhrobek. V pokladnici téhož kolegiatního chrámu chová se drahocenná, v zlatě zasazená křišťálová nádobka asi s 15 kuličkami z uschlé krve sv. Václava. Nejvíce památek po sv. Václavu chová ovšem přední svatyně česká, velechrám sv. Víta v Praze, na jehož věkovitém zdivu jsou vyryty nejslavnější vzpomínky z velikolepé minulosti vlasti naší, počínajíc ode dnů svatého zakladatele jeho. Tuť oslavený hrob sv. Václava, místo všem věrným Čechům nejctihodnější, na němž národ náš již více než devět set let vzývá svatého dědice, aby nedal zahynouti nám ni budoucím. Na těžkých, okovaných dveřích kaple sv. Václava zadělán jest kovový kruh vězící v tlamě lví hlavy; dle podání zachytil se ho svatý kníže, když u hradního kostela ve Staré Boleslavi byv smrtelně poraněn umíral. V pozadí hrobního oltáře sv. Václava uloženy jsou za sklem jeho přílbice a brněná košile. Na římse v levo od oltáře stojí pařez, na němž dle pověsti sv. Václav štípal dříví, když pekl hostie ku mši sv. Z kaple sv. Václava vede schodiště do přiléhající sklepení nad jižní branou velechrámu, v němž chová se posvátná koruna Svatováclavská. V pokladnici chrámové uloženy jsou dřevěný kotlík sv. Václava, červené menší roucho zhotovené z pláště jeho, částka z jedné kosti jeho zasazená s jinými ostatky svatých v drahocenné monstranci darované od Karla IV:, a meč sv. Václava, jenž náleží ku korunovačním klenotům království Českého.

Kdykoli na vlasť doléhaly kruté rány, v souženích, v úzkostech a na válečných výpravách proti útočícím nepřátelům volávali Čechové ku sv. Václavu. A nevzývali ho nadarmo. Sv. Václav chránil dědictví svého a neopouštěl ho ani když Čechové se mu zpronevěřili, opustivše cestu svaté katolické víry, po níž on lid svůj vedl. Národ náš octl se vlastní vinou v hrobě, že zaslepení vůdcové jeho pohrdnuvše dědictvím sv. Václava roztrhali náboženskou jednotu jeho a uvrhli jej do bludů, divých zmatkův a hrozných svárů, z nichž jen cizí živlové kořistili. "Otcové naši zhřešili a není jich, a my nepravosti jejich neseme. Milosrdenství Hospodinovo, že jsme dokonce nevyhynuli." (Pláč Jer. 5, 7; 3, 22.)

Vzkříšení a znovuzrození národnosti české nazývají znalci divem; věříme, že div ten učinila Prozřetelnosť Boží na přímluvu sv. Václava. Kéž národ náš znovuzrozený kráčí po šlépějích sv. Václava! Předkové naši s chloubou zvali se rodinou Svatováclavskou. Žel Bohu vrhají se poznovu mnozí zbloudilí, nehodní potomci jejich na dědictví sv. Václava, náboženství Kristovo, Církev katolickou. Krvavé slzy měl by roniti každý upřímný vlastenec vida, jak na této Svatováclavské půdě rozmáhá se bejlí náboženské lhostejnosti, ba jak i čiré pohanství odvažuje se tu již zdvihati drze hlavu svou, jak chasa zaprodanců Antikristových otravuje lid náš nevěrou a podkopává tisícileté základy osvěty a mravnosti křesťanské, na nichž národ náš ode dnů svatých bratří Cyrilla a Methoděje stál, mohutněl a prospíval. Doufejmež, že sv. Václav i tentokráte národu našemu pomůže a nedá mu zahynouti v potopě nevěry a mravní zkázy, ale přičiňme se také sami o to! Vštěpujme obzvláště mládeži naší zásady sv. Václava, aby následovala starých zbožných katolických Čechů; pečujme o to, aby rodiny naše byly štěpnicemi víry a ušlechtilé mravnosti křesťanské, starejme se o to, aby veškeren náš veřejný život národní byl provanut duchem sv. Václava! Buďme lidem Božím, rodinou Svatováclavskou!

Na nezapomenutelné Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895. byla do středu hlavního výstavního paláce postavena v královském pavillonu pod baldachýnem socha sv. Václava, a před ní stály sochy sv. bratří Cyrilla a Methoděje. Tak dán je tento vlastenecký podnik pod ochranu předních svatých patronů našich. Výstava byla slavnostně zahájena starobylou písní Svatováclavskou, jejímž mocným, velebným hlaholem byli tisícové přítomných zástupců všech stavů národa našeho z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska do hlubin duší dojati. Duch sv. Václava vznášel se nad tímto shromážděním a v nejednom oku zaleskla se tu slza. A výstava zahájena vzýváním sv. Václava zdařila se znamenitě, sjednotila celý národ v ušlechtilé snaze po šetření a uchování ducha a dědictví našich předkův, a získala nám po celém vzdělaném světě velkou česť. Tak zdařilo a zdaří se národu našemu všecko, co podnikal a podnikne ve jménu, v duchu a pod ochranou sv. Václava. Jméno jeho hlásá nám jednotu, svornosť a svatý mír v Pánu; přímluva jeho vyprosí nám od Boha, abychom si i v jakýchkoli bouřích a převratech světových zachovali a potomkům svým odkázali z posvátného dědictví djeho netoliko mateřský jazyk, národnosť a šťastnou vlasť, ale i svatou katolickou víru a požehnání její, bázeň Boží, zvedenosť a mravnosť křesťanskou.

*) Přenesení sv. Václava, dne 4. března. Církve vítězné sv. I. str. 359.

"Vážení návštěvníci těchto stránek, z našeho řádového archivu jsme přepsali a zde Vám předkládáme pojednání "Sv. Václav, mučedník, dědic a přední patron český" - bohužel nevíme, kdo je autorem tohoto textu, ani odkud text původně pochází, víme jen, že neznámý autor se zřejmě nechal inspirovat nápisem na sousoší "Sv. Norberta se sv. Václavem a sv. Zikmundem", které je umístěno na Karlově mostě - blíže viz http://pragensia.tiscali.cz/art.asp?id=21 . Pokud byste věděli, kdo je autorem výše uvedeného textu etc., dejte nám prosím vědět, předem velmi děkujeme".