Řád sv.Václava - historie :

Řád sv. Václava?

Dr. Jiří Guth Jarkovský.

Hned když asi před pěti lety byl zřizován československý řád Bílého lva pro cizince, ozývali se hlasové, dokazující potřebu podobného nějakého vyznamenání i pro tuzemce, Čechoslováky. A již tenkráte vyskytl se návrh na "řád sv. Václava".

Nechceme dnes opakovati důvody, uváděné pro zavedení domácího řádu vůbec, které, pokud víme, nebyly vyvráceny. Chceme jediné ještě zdůrazniti, že řády dodnes obvyklé nemají naprosto nic společného ani s demokratismem ani s monarchismem, nebo, chcete-li, mají stejně co dělat s republikou jako s monarchií, jakož dokazují řády právě tak monarchické jako republikánské, či republikánsko sovětské, nejsouce a nechtíce býti nic, nežli viditelným uznáním zásluh - tedy jistým prostředkem, vyhovujícím stejně potřebám vládním jako ješitnosti lidské, kterou z člověka ani na hranici nevypálíš, právě tak, jako ctižádost. Běží jen o to, nezbytné tyto vlastnosti lidské náležitě regulovati.

Řád svatého Václava žije mezi námi od nepaměti, často jen v jakémsi podvědomí a jako neurčitý ohlas z dob, kdy učili jsme se českým dějinám; rytíři svatováclavští, podobně asi jako rytíři blaničtí, jsou jakýmisi postavami legendárními, jež český lid si odedávna představoval jako ochránce české vlasti. Vždyť po příkladě svého patrona měli hájiti České království, tak jako se modlíváme dosud, aby svatý Václav nedal zahynouti nám, ni budoucím.

Ve skutečnosti vypadali arci svatováclavští rytíři poněkud jinak, obzvláště v dobách pozdějších. Řád svatého Václava nebyl vlastně než čestným titulem. Pasování na rytíře mečem sv. Václava dálo se od starodávna při velkých slavnostech, při korunovacích, na bojištích atd., "aby v rytířích duch rytířský více byl rozjařen vírou v sebe a důvěrou v dědice a ochránce České země", a vždycky bylo vyznamenáním. Historický doklad pasování vyskytuje se však teprve roku 1297 při slavném kladení základního kamene ke klášteru zbraslavskému, kdy bylo pasováno 240 osob šlechtických "z Čech a jiných zemí". V korunovačním řádu Karla IV. není žádné zmínky o dotýkání mečem sv. Václava; a počátek založení, podle jiných obnovení jakéhosi řádu rytířů sv. Václava datuje se od korunování krále Zikmunda r. 1420. Při pozdějších korunovacích málo je zmínek o pasování rytířském, aniž se při nich mluví o řádu sv. Václava, třebaže pasování dálo se asi mečem svatováclavským.

Pasování takové bývalo pokládáno za zvláštní poctu, ale kromě toho, že bylo poctou vzácnou a řídkou, nemělo za sebou žádných zvláštních výhod, práv anebo na šlechtictví povyšování. Pasovaní a vyznamenaní nenosili také žádného zvláštního odznaku, nejméně to, co nyní nazýváme řádem.

Počet pasovaných rytířů svatováclavských nebyl nijak omezen, pokud známo, byl při každé korunovaci jiný. Tak při korunovaci krále Maximiliana II. bylo jich 12, při Matyášově 2, Ferdinanda II. 3, Bedřicha Falckého 5, Ferdinanda III. 4, Ferdinanda IV. 5, Leopolda I. 9, Karla VI. 47, Marie Terezie 21, Leopolda II. 14, Františka I. 18. Pasování poslední dálo se při korunovaci císaře Ferdinanda V. v Praze dne 9. září 1836 a je poutavo čísti dnes jména vyznamenaných těch "českých" rytířů, kteří jako svatý Václav neměli dáti zahynouti nám ani budoucím. Jsou to" Karel hrabě Lengheim, Josef hrabě Schafgoatch, hrabě Strackwitz, hrabě Trauttmansdorff, hrabě Žerotín, baron Baselli, svob. p. Dobřenský, sv.p. Margelik, sv.p.Trautenberg, sv.p. Vostrovec, Cecinkar rrtíř z Birnic, rytíř Gersch, rytíř Hoch, rytíř z Kronenfelsu, rytíř ze Schwarzenfeldu, rytíř Widmann, rytíř z Wiesentalu, pán z Talowa, rytíř z Rosentalu a Zádubský ze Schöntalu.

Veřejnost československá jistě by měla radost, kdyby nový řád - bude-li- navázal na starou instituci státoprávní, aby i tímto způsobem bylo dokumentováno, že náš stát není nic nového a snad proto odsouzeného k brzkému zániku, nýbrž jen obnovením staré říše, ať už Svatoplukovy nebo Svatováclavské.

Psáno 1927.