Krátká sváteční zastavení se - březen 2010

7. březen—3. neděle postní                                                           Lk 13,1-9

V chápání lidu Starého zákona, něčemu dát jméno, znamená dát tomu existenci.

            V rodině starozákonního lidu, dokud otec nepřijal narozené dítě na svůj klín a nevysloví  jeho jméno, tak dítě bylo majetkem „nikoho“ a nemělo ani právo se ještě ani nazývat člověkem. Jméno dostává každý člověk, aby mohl být vůbec poznán.

            Když Hospodin učinil všechna zvířata, taky je přivedl k Adamovi aby je pojmenoval, a tak bylo dokončeno stvoření.

            Jméno je ve Starém zákoně také zárukou stálého trvání, kdy každý náleží ke svým předkům, ke svému lidu, a také ke svému Bohu. Jméno je totéž co osoba, a proto ten, kdo má v moci jméno, má v moci i osobu.

            Už od počátku ve všech kulturách byli božstva pojmenována a těmto „jménům“ se obětovalo, tak i Izraelité chtěli znát jméno svého Boha, svého Zachránce.

14. březen—4. neděle postní                                             Lk 15,1-32

V úryvku evangelia který jsme právě slyšeli a který známe většinou pod názvem – podobenství o „marnotratném synu“ je zobrazena velikost a naděje při slavení svátosti smíření, proto také toto podobenství je možné nazvat – „o milosrdném otci“.

            Bůh obdaroval každého člověka mnoha schopnostmi, umem a možnosti a tento vrchol stvoření posílá, aby hájil svobodu a všude nabízel krásu Boží přítomnosti.

            Ale člověk mnohdy toužící jen po svobodě podle vlastního přání se vzdaluje kráse a ryzosti která mu byla dána a začíná pociťovat osamocenost a opuštěnost od Toho, který jej pravdivě má rád a dovede jej přijímat takového jaký vskutku je.

            Tak i syn z dnešního úryvku evangelia pociťuje opuštěnost, proto, ve chvíli těžkosti se dovede zastavit a pravdivě se podívat na vlastní život a uznat svoje pochybení – a to je počátek slavení svátosti smíření – pravdivý pohled na vlastní život s postojem opravdové touhy po jeho změně.

19. březen—čtvrtek, slavnost sv. Josefa                         Lk 2,41-51

Dnes si společenství církve na celém světě připomíná velkou osobnost počátku křesťanství, pěstouna Ježíše Krista a snoubence Panny Marie; sv. Josefa.

            Úryvek evangelia který jsme právě slyšeli je poslední ve kterém  osobnost sv. Josefa vystupuje a je jmenována.

 Sv. Josef po celou dobu života nazaretské rodiny stojí spíše v pozadí, ale zároveň je tím, bez kterého by nazaretská rodina nemohla vůbec existovat. Byl to právě Josef, který se staral o obživu. Věrně si plnil poslání které mu bylo svěřeno – starat se o Matku Marii a Božího Syna.

A v tom je možné příkladem pro každého z nás. Každý člověk v každé době či věku má své poslání, jak být pro druhé užitečný.

21. březen—5. neděle postní                                                         Jan 8,1-11

Farizejské horlení o správnosti morálky se může zdát na první pohled dobré a správné, ale není tak trochu pokrytecké? O co jim šlo ? Šlo jim o spravedlnost vůči mravnosti tehdejší doby nebo jim šlo o jakýsi druh lsti vůči Krista a rouška mravnosti se velmi hodila zvláště do pohledu druhých lidí.

            Právě rozlišení, zda-li vystupujeme proti chybě samotné či proti chybujícímu člověku, nám obyčejně ukáže, je-li naše horlení spravedlivé či farizejské.

            Ježíš v dnešním úryvku evangelia neodsoudil ženu co by člověk, ale odsoudil zlo které člověk vykonal.

Je samozřejmé, že součástí křesťanství je bránit šíření zla v našich životech a rodinách či okolí, ale nikdy ne chtít ponížit či zesměšnit chybujícího.

25. březen—čtvrtek, slavnost Zvěstování Páně  Lk 1,26-38

Bůh se na této zemi nevyskytl jen tak z ničeho nic. Bůh si zvolil cestu do světa prostřednictvím člověk; člověka, který se jmenuje Maria. A proto i cesta k Bohu vede stejným směrem jako vede od Boha k člověku, skrze člověka, skrze Marii. Pro je ,moudré se svěřit této cestě a od Marie se mnohému učit, jak poznávat našeho Pána.

            Zkusme se podívat jak asi probíhalo ono setkání, o kterém jsme slyšeli v dnešním úryvku evangelia. Je zcela jasné, že podstatným rysem toho setkání bylo mlčení; mlčení které je spojeno s přijetím tajemství.

28. březen—Květná neděle                                                           Lk 22,14-23,56

Stojíme na prahu Svatého týdne. Týdne, který nás vede od slavného zvolání „Hosana“ přes „Ukřižuj“, až po slavné „Aleluja“. A je to vždy jen člověk, který se mění podle okolností, které mu život nabízí.

V tomto týdnu je vidět naprosto jasně nestálost lidské vůle. Ale také je tu vidět jak jen lidská moc a sláva jsou pomíjivé.

            Proto Kristus přijímá kříž a vede nás všechny vstříc  k pokoji a radosti svého království.