Krátká sváteční zastavení se - říjen 2009

4. říjen—27. neděle v mezidobí                                                Mk 10,2-16

            Dnešní úryvky z Písma se dotýkají vztahu mezi mužem a ženou; vztahu, který v dnešní době tolik trpí zneuznáním.

            V prvním čtení je muž představen jako ten, komu je dávána moc nade všemi živými tvory. Jelikož v biblickém vyjádření dát něčemu jméno, znamená dát tomu existenci a také podřídit si danou věc či zvíře.

            Existence ženy jak jsme slyšeli je ze žebra, které je symbolem života. Nemít kosti znamenalo nemít v sobě život – být mrtvým, být prachem. Tím autor chce vyjevit onu skutečnost, že žena má tentýž život jako muž, proto si jsou sobě rovni. A ještě je tu jeden obraz : jaký je vztah mezi žebrem a tělem, takový má být vztah mezi mužem a ženou – stálá vzájemnost, kdy jen společně tvoří opravdový celek, který je bez vady a který je vrcholem stvoření.

11. říjen—28. neděle v mezidobí                                                          Mk 10,17-30

Římský filosof Seneca, který byl vychovatelem budoucího císaře Nera mu jednou pravil : „Co děláš, dělej moudře a pamatuj konce svého počínání!“

Podobně se ptal i mládenec v dnešním úryvku evangelia : „Co musím udělat aby se mi dostalo věčného života ?“

Někdy i neprávem je právě tento mladík odsuzován kvůli vlastnění majetku.  Ovšem onen bohatý jinoch byl jistě zbožným Izraelitou, který ze srdce plnil Boží přikázání, zvláště přikázání blíženecké lásky. Ovšem tento mladík byl vychováván ve starozákonním podání, kdy mít majetek znamenalo mít také Boží přízeň a požehnání.  Proto je spíše pravdou, že tento mladík nepochopil co Kristus po něm žádá.

            Mladík z evangelia naplnil moudře svůj život, jelikož si byl vědom konečného setkání u Boha, proto plnil všechny přikázání Desatera.

15. říjen—památka sv. Terezie od Ježíše                              Lk 11,47-54

Jméno Terezie z Avily je snad všem věřícím dobře známé. Vždyť jsou jen dvě ženy, které byly nazvány učitelkami církve –

sv. Terezie z Avily a Kateřina Sienská.

            Narodila se 28.3. 1515 v Avile ve středním Španělsku. Jako dítě patřila mezi nejbouřlivější ze všech 13 dětí. Když jí bylo 14 let, zemřela jí matka a otec ji poslal na výchovu k sestrám augustiniánkám.  Později se rozhodla vstoupit do karmelitánského řádu, kde nejdříve prožívala velmi těžké období vážného onemocnění a neklidu. V roce 1557 se zavázala vyloučit ze svého života vše nedůležité pro osobní život s Bohem. Začala žít životem hluboké vnitřní modlitby. Její spisy se staly školou modlitby pro všechen svět.  Zemřela v Albě 4.10. 1582; v důsledku právě začínající gregoriánské reformy kalendáře byl následující den 15.10.

V roce 1622 byla prohlášena za svatou a v roce 1970 za učitelku církve.

            Ve svých spisech se sv. Terezie snaží spojit dvě věci : realitu duchovního života a osobní vztah ke Kristu. Snaží se ukázat, že je možné žít ve spojení s Kristem i ve všedním prožívání. Vždy jí šlo zvláště o pravdivé prožívání setkání s Kristem, který je Cestou, Pravdou i Životem.

18. říjen—29. neděle v mezidobí                                              Mk 10,35-45

            „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici“. Ti dva bratři Zebedeovi jsou nám bližší, než tušíme. Vždyť jim jde jednoduše o to… mít se dobře s Kristem. Zajistit si život. Pozici. V zásadě jde o legitimní touhy – každý z nás chce mít zajištěný život, určité společenské postavení (nikdo nechce být vyvrhelem!). A jsou to touhy vepsané do nitra každého člověka, samy o sobě dobré. Potíž nastává tehdy, když mají hlavní slovo v naší existenci.

            A ještě větší zádrhel vzniká tehdy, když diktují a určují náš život s Kristem – jinými slovy když máme zato, že Ježíš nám musí zajistit pohodlí, život bez problémů (žádné tragické události), úspěch ve společnosti (nebo v církvi, v pastoraci – rozkvět farnosti, modlitební skupiny), samozřejmě zdraví (uzdravení z nemocí)… A pokud neplní tato naše přání, pak se nám jeho evangelium tolik nelíbí. A nechce se nám ho následovat.

A zrovna tak jako těm dvěma bratřím, i na naše přání Kristus reaguje ve stejném stylu: nezavrhuje je, nesnaží se je vykořenit, ale uvádí je na správnou míru a do náležitých souvislostí. Chceš být „první ve společenství?“ Ježíš ti neříká, že máš „odvrhnout tuto ambici“, ale říká ti, jak to uskutečnit: buď tím posledním, který hledá prospěch druhých (a ne svůj).

25. říjen—30. neděle v mezidobí                                              Mk 10,46-52

Exupery praví : „Co je důležité, je očím neviditelné.“ A něco podobného jsme slyšeli i v dnešním úryvku evangelia. Je tu představena rozdílnost slepoty očí a slepoty lidského srdce. 

Slepec Bartimaios, když slyší, že kolem prochází Kristus, snaží se aby byl slyšen, a proto Krista oslovuje označením „Syn Davidův“ – aby vyjevil svoji víru v Něj. Jelikož tento způsob oslovení oznamuje, že obnovitel Davidovské říše, pravý Mesiáš – Pomazaný Hospodinem je už tady mezi námi  a může přinést pomoc člověku.

„Odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi“ – tato oznamovací věta je velmi důležitá. Odhodit plášť v biblickém vyjádření znamená odmítnutí minulosti a přijetí nového způsobu života a nového životního poslání, kterého se slepému