Krátká sváteční zastavení se - září 2009

6. září—23. neděle v mezidobí                                                      Mk 7,31-37

Být hluchý či němý,bylo považováno za vážnou nemoc a mnohdy i za Boží trest pro člověka. A Kristus je tu představen jako ten, který má moc a obrovskou touhu  člověka uzdravit, zvláště když prochází pohanským územím.

Přijímá člověka a odchází s ním do ústraní, jelikož netouží po falešném mesiášství – být „jen“ divotvůrce či zázračný uzdravovatel.

Ale chce být ví řadě ten, který je člověku nablízku a přináší mu pomoc a záchranu.

            A k této záchraně užívá to, čemu tamní lidé rozumí – vkládání ruky či užívání vody společně s ícím slovem, a tak uzdraví nemocného člověka.

A tato gesta společně se slovem přijala církev jako symboly uzdravení při udělování různých svátostí, aby se tím naznačilo, že skrze svátosti může dojít  kdokoliv.                                                                                                                                                                                   

13.září—24. neděle v mezidobí                                                     Mk 8,27-35

Dnešní otázka v úryvku evangelia není jen pro tehdejší učedníky a posluchače, ale položena každému z nás. Za koho pokládám ve svém životě osobnost Ježíše Krista?

Již skoro 2000 let lidé vyslovují jméno Ježíš Kristus.  Kdo to vůbec byl ? Jedna skupina lidí jej ctí jako toho, který dal a dává jejich životu obsah, sílu a radost. A druzí jej radikálně odmítají. Někteří se snaží přivádět lidi ke Kristu, kdežto druzí chtějí tohoto "Božího Syna" navždy a naprosto vymazat z vědomí lidí a celé křesťanství vyhubit.

Jaký tedy byl onen Ježíš Kristus? Byl smutný nebo radostný ? Skličoval své posluchače nebo je těšil? Převažovalo ve zvěsti jeho života utrpení nebo pokoj a radost ? Kdybychom měli usuzovat jen z obrazů a soch a nevěděli nic o tom, co Ježíš hovořil a dělal, pak bychom bezpochyby řekli, že tento člověk měl především co dělat s bolestí. Výtvarní umělci jej většinou zpodobňují jako zmučeného člověka se smutnýma očima, ztýraného a poníženého, který jakoby žaloval na nepochopení světa. Ale je tento obraz celý ? A je to vůbec to hlavní, co na něm můžeme vidět ?

14. září—pondělí, svátek Povýšení sv. Kříže                    Jan 3,13-17

Je to už více jak 2000 let od onoho pátku, kdy byl před branami Jeruzaléma po několik hodin vztyčen kříž. Jak vypráví Janovo evangelium, bylo vé době podle římského práva zvykem přibít nad hlavu ukřižovaného tabulku se jménem a sěním; proto příchozí mohli číst: „Ježíš Nazaretský, židovský král“; přičemž bylo zřejmé, že tento umírající člověk se „králi“ ani vším nepodobá.  Před oním Velkým pátkem i po něm bylo vě a na jiných místech římské říše ukřižováno bezpočet lidí. Jejich jména jsou zapomenuta, aniž jejich smrt na svět nějak zapůsobila. Jméno Ježíš ale zapomenuto nebylo. Jeho smrt změnila dějiny a proměňuje je stále. Jeho umírání učinilo z kříže, symbolu nejpotupnější smrti, znamení spásy a vítězství nad smrtí.

20. září—25. neděle v mezidobí                                                    Mt 9,30-37                 Jeden příběh vypráví o listu, který visel na větvi.  Přiklonil se k němu vítr a pravil : „Ty malý hlupáku. Jsi připoutaný k větvi a přitom svět je tak velký a pěkný. Odlep se od té haluze a pak se se mnou vydej do světa.“List tuto nabídku přijal. Vánek se změnil ve vítr a list oddělil od větve. Letěli nad domy, horami i řekami, ale za krátký čas vítr zanikl a list spadl na zem a najednou bez své vyživující větve zmírá a náhle tzv. svoboda končí zbytečně brzkým zánikem.

            Tak i myšlení dnešní doby je vse ode všech norem, zvláště oněch křesťanských a stát se zcela svobodným, kdy nikoho nemusím poslouchat co a jak mám dělat, kdy mohu si jen užívat a vnímat je sám sebe a své touhy a potřeby. 

27. září—26. neděle v mezidobí                                                    Mk 9,38-48

K životu ve společenství s Ježíšem nestačí, aby byl člověk oficiálně začleněn do skupiny jeho učedníků. Každý, kdo vzývá Ježíšovo jméno a koná dobro, s Ježíšem nepochybně sympatizuje.  Lze proto i předpokládat, že takový člověk nebude urážet toho, jehož moci se nedlouho předtím dovolávat.

Ježíš přišel, aby zachránil všechny lidi. Proto se nedá nikým zotročit a nedovolí, aby si jej výlučně přisvojilo ani společenství církve, které má pokračovat v jeho všeobecném poslání spásy.

Existují lidé,a není jich zrovna málo, kteří se sice neoznačují za Ježíšovy učedníky, avšak  s ním a projevují náklonnost i ke křesťanům; těm všem Kristus slibuje hojnou odměnu.

28. září—slavnost sv. Václava                                                        Mt 16,24-27

Sv. Václav se rozhodl pro cestu za Kristem. Ovšem tohle svobodné rozhodnutí člověka sebou ovšem přináší časté hledání ve svém životě svého životní poslání ve světle přijaté víry, které se mění se získáváním moudrosti člověka a s přijetím nové služebnosti svého žití. A právě tento postoj, který sv. Václav přijal za svůj osobitý, nazývá Písmo oním „zapři sám sebe“ a sv. Václav přijal své životní poslání, poslání vládce vé době. Mnozí mohou namítnout, že vládnout není nic těžkého; vždyť vládce jen rozkazuje a přikazuje – ano nemoudrý vládce jen rozkazuje a přikazuje a moudrý – ten vnímá potřeby svého okolí, přijímá odpovědnost za svá rozhodnutí a chrání životy těch, kteří jsou mu svěřeni.