Krátká sváteční zastavení se - březen 2009

1. březen—1. neděle postní                                                      Mk 1,12-15

Každý člověk, každý z nás je tvor mnoha tváří dle aktuální  situace. Ale veškeré naše jednání má vždy tváře dvě – tu vnější a tu vnitřní. Obě tváře jednoho a téhož činu máme popsány i v dnešních úryvcích Písma – jde vždy o obnovu světa a o nastolení pokoje a nového přátelství mezi člověkem a Bohem.

O vnějším nastolení pokoje vypovídá dnešní první čtení : po pádu do hříchu lidé stále více hledí jen na sebe a stávají se stále více sobečtější. Této lavině nedobra činí Bůh konec potopou, která je předobrazem očišťující vody křtu, co by první podstatný prvek prožívání doby postní – obnova křestního stavu člověka. Bůh ale ve chvíli potopy dává pocítit nově svoji blízkost  skrze nový příslib, že už nikdy nic podobného svět nepotká a tento příslib je nám dán skrze znamení duhy.

O druhé – vnitřní tváři činu obnovy světa vypovídá dnešní úryvek z evangelia. V osobě Krista přichází nové Boží království – království, které není jen o zákonech a příkazech, ale hlavně je o proměně srdce člověka a proměně jeho smýšlení.

8. březen—2. neděle postní                                                      Mk 9,2-10

Událost proměnění nebyla a není jen pro učedníky, nýbrž je nabídnuta každému z nás. Je to pozvání Krista, aby každý z nás mohl vystoupit na horu proměnění vlastního srdce, a tak nově poznat Krista jako toho, který opravdu touží člověka doprovázet na jeho životní cestě.

Kristus nás zve do místa odpočinku a nalézání se – do místa ztišení se a odpoutání se od všech všedních starostí a povinností, abychom Jej mohli nově spatřit ve svém životě i v celém svém díle.

Proto přijměme Jeho pozvání na horu proměny lidského srdce ve chvíli tichého setkání při slavení eucharistie.           

15. březen—3. neděle postní                                        Jan 2,13-25

Když se společně zadíváme do dějin lidstva či dějin národů, najdeme nespočetněkrát kdy nějaký člověk či skupina lidé si usurpovala právo na vyšší či lepší rasu. Ne jinak tomu i v době Krista. Židé Samaritány opovrhovali, jelikož to byli pohané a nesdíleli se židy stejné vyznání.

Ale Kristus při svém setkání samařské ženě naslouchá, čímž dává najevo že ji přijímá s její odlišností.

Ovšem pro zbožného žida bylo nemyslitelné se s těmito lidmi stýkat a už vůbec ne s nimi hovořit. Tímto svým postojem dává Kristus velmi jasně najevo, že sice každý člověk je jiný co se týká vlastností, dovedností či schopností, ale v jednom si jsou všichni lidé rovni : každý člověk má stejnou lidskou důstojnost, kterou by měl ten druhý vždy akceptovat. A proto nikdo nemá právo se vyvyšovat nad druhé. Kdo tento kastovnický způsob smýšlení propaguje jen tím ukazuje na svoji sobeckost a pýchu. Vždyť právě díky lidské důstojnosti máme všichni k Bohu

19. březen—čtvrtek, slavnost sv. Josefa                               Mt 1,16-24

Sv. Josef po celou dobu života nazaretské rodiny stojí spíše v pozadí, ale zároveň je tím, bez kterého by nazaretská rodina nemohla vůbec existovat. Byl to právě Josef, který se staral o obživu. Věrně si plnil poslání které mu bylo svěřeno – starat se o Matku Marii a Božího Syna.

A v tom je možné příkladem pro každého z nás. Každý člověk v každé době či věku má své poslání, jak být pro druhé užitečný. Toto poslání se ovšem s proměnou věku také mění : dítě – vzdělání, dospělý – zajištění rodiny, přátelské vztahy, staří lidí – doprovázení druhých obětí svých starostí, bolestí a svého utrpení.

22. březen—4. neděle postní                                        Jan 3,14-21           Když Vyvolený národ procházel pouští, opouštěl Hospodina, který jej  vyvedl z otroctví, proto přicházely pro lid těžkosti na cestě. Lid byl podroben zkoušce jedovatých hadů, kdy při pohledu na vztyčeného hada na kůlu byla možnost záchrany lidského života.

Tedy i ve chvíli nevěry Bůh dává lidu novou možnost ke změně svého jednání a přináší záchranu pro člověka.

Podobný obraz vidíme na hoře Golgotě, kde je vztyčený kříž a na něm visí také symbol záchrany; symbol, který přináší záchranu člověku skrze dar věčného života, který ovšem není dán člověku až po jeho smrti, ale který začíná tady a teď, od chvíle přijetí Božího Syna do srdce a nitra člověka.

29. březen—5. neděle postní                                        Jan 12,20-33

Na hoře zvané Golgota ční k nebi kříž, na kterém je mrtvé tělo Božího Syna Ježíše Krista. Kde je Bůh Otec v tuto chvíli? Proč to nechal dojít až tak daleko? Na otázku „Proč?“ odpověď známe s určitostí – pro záchranu lidstva, pro opravdovost života každého z nás. To Bůh vkládá bezmeznou důvěru do lidského srdce, že člověk s ochotou přijme věčnost svého štěstí.

A kde byl Bůh ve chvíli utrpení Krista na kříži?  Když přijdeme k člověku který trpí jak mu nejlépe pomůžeme? Že v naprostém ztišení si sedneme vedle něj a vezmeme jej za ruku a začíná mluva očí, mluva, která je moudřejší než všechna slova tohoto světa. Mluva, kdy promlouvají k sobě lidská srdce; mluva, díky které mají lidé k sobě nejblíže. A tak tomu bylo i ve chvíli utrpení Krista na kříži. Bůh mlčel a byl ve ztišení se svým Synem, který se nechal vyvýšit na dřevo kříže, aby nás všechny mohl obejmout a přijmout do místa pokoje, ztišení a naděje.