Krátká sváteční zastavení se - únor 2009

1. únor– 4. neděle v mezidobí                                                   Mk 1,21-28

Život každého z nás je provázen bezpočtem nejrůznějších setkání, jelikož bez nich by život nebyl životem. A jim také za mnohé ve svých životech vděčíme.

            Setkání ovšem mohou nejenom spokojovat, posilovat, ale i zradit a třeba i zničit; dát mnoho, ale také o mnoho a třeba i o vše připravit. Ale každý skutečný život je setkáním. A každé setkání se může stát i dobrodružstvím.

            Setkání záleží na třech okolnostech – s kým se setkáme, na našem postoji k tomuto setkání a co toto setkání z nás učiní. Jsou setkání, která zanikají s jejich skončením, hlouběji nás nezasáhnou; a jsou setkání, která na náš život hluboce zapůsobí.

2. únor—pondělí, svátek Uvedení Páně do chrámu                   Lk 2,22-40

V mém rodném městě je vyčleněna zeď, kam si každý může napsat co chce a vyjevit čím je plné jeho srdce.  Je pochopitelné, že se tam mnoho vulgarismů. Přesto asi uprostřed celého tohoto transparentu nedobrovolnosti a zla bylo malým a nenápadným písmem vyryto : „Jen tři slova v srdci měj : miluj, trp a odpouštěj.“

            Bylo to malé a na první pohled nevýrazné, ale nepřehlédnutelné i když bylo kolem mnoho vulgarismů, přece jakoby tento výraz dobra a moudrosti života zářil na všechny strany.

            Malé svíce, které jsme dnes měli v našich rukou také vydává jen malý plamének, ale i ten malý plamének prozáří temnotu a vydá světlo.

8. únor—5. neděle v mezidobí                                                                  Mk 1,29-39

            Najednou se společně s Kristem nacházíme ve zcela novém prostředí – v domě. Zatím vždycky byla řeč v Markově evangeliu jen o dění v synagoze. Toto označení „dům“ značí prostor nového společenství, totiž místa pro život budoucího společenství církve.

            Uvnitř tohoto domu, tohoto nového místa ze strany Krista není žádné poučování, napomínání či moralizování, nýbrž uzdravení spojené s odpuštěním a s pochopením. Uvnitř domu se vše děje v pokoji a v důvěře, protože uvnitř všichni vědí, koho mají ve svém společenství – Krista, který přichází zachránit člověka a darovat mu osvobození.

            A v tomto duchu by se mělo i dnes prožívat každé setkání v domě; ve společenství církve při společných bohoslužbách.

15. únor—6. neděle v mezidobí                                    Mk 1,40-45

            Malomocní byli nuceni žít daleko od obydlených částí, nesměli se stýkat se svými přáteli a byli židy nazýváni „nečistí“. Každý kdo se s nimi setkal, byl také považován za nečistého a nesměl vstoupit do chrámu, dokud se podle předpisů neočistil.

            Tím, že Kristus naslouchá malomocnému a vkládá na něj ruku, jasně poukazuje na nesmyslnost některých židovských předpisů. Tímto gestem jasně dává najevo, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni, a že všichni lidé jsou Bohu stejně blízko a nikdo – žádná rasa či skupina lidí se tedy nemůže považovat za vyšší nebo lepší. 

            Kdo vystupuje s tímto kastovnickým systémem nadřazených ras, je to vždy jen projev obrovské pýchy a sobeckosti, která mnohdy v dějinách světa dokázala sebou strhnout velké davy lidí, a také dokázala vykonat velké zlo na tomto světě.

22. únor—7. neděle v mezidobí                                    Mk 2,1-12

            „Odpouštějí se ti hříchy“ – praví v dnešním úryvku evangelia Kristus nemocnému.

            Osvobodit od hříchů, od pout – je jedno z podstatných rysů Kristova poslání; osvobodit člověka z pout zla srdce a darovat mu pokoj a smíření.

            Člověk je v mnohých chvílích života druhým přiváděn k tomu, že nejedná vždy dobře. Ale už starý Platon pravil : „Když odpouštíš, nikdy se nemýlíš!“

            Ano, i každého člověka, u každého z nás je ta obrovská moc, která mnohdy zachraňuje životy, je to moc odpuštění a prominutí.

Zbytečně prosíme o odpuštění, když jej sami nechceme dát druhému.

Jen ten, kdo je schopen bližnímu odpustit, jen ten je schopen jej milovat. A ten, kdo není schopen odpuštění nebývá schopen upřímné touhy po druhém člověku.

25. únor—Popeleční středa                                                      Mt 6,1-18

Dnešním dnem společně vstupujeme do postní doby; doby přípravy na oslavu svátků Velké noci. Celá tato doby trvá 40 dní; číslo 40 známe z několika míst Písma svatého (40 let putoval Boží lid pouští; 40 dní se ježíš modlil na poušti apod.) Tato doba vždycky byla přípravou na něco velmi důležitého, na změnu života člověka či celého společenství lidí.

            Tato doba začíná Popeleční středou kdy se při bohoslužbách věřícím sype na hlavu popel se slovy : Obraťte se a čiňte pokání. Proč právě popel? Jelikož je od doby starých kultur symbolem pokání a zároveň symbolem očištění. Popel sypaný na čelo člověka je tedy výrazem toho, že člověk svobodně chce konat pokání a že je ochoten přijmout očištění, což je podstatné pro dobu postní.