Krátká zastavení se – duben 2008

6. duben—3. neděle velikonoční                                             Lk 24,13-35

            Jak i my jsme často  učedníkům z Emauz; díky svým mnoha starostem a tzv. povinnostem už ani nevidíme to, co druhý člověk koná dobré a ani to, co Bůh skrze druhé lidi i pro mě koná dobrého. Pak člověk nevnímá ani potřebu vděčnosti ani Bohu a ni druhému člověku.

            Skrze svoji obtíženost už ani nevnímáme ochotu druhých lidí stát při nás v našich  a doprovázení Kristem o tom už vůbec nemůže být řeč.

            Kéž každá naše účast při „lámání chleby“ i nám otevře naše oči, abychom viděli svět a  člověka v celé jeho pravdě.

13. duben—4. neděle velikonoční                                           Jan 10,1-10

            Kdo by z nás neznal podobenství o Kristu—Dobrém Pastýři. Vždy mě napadá otázka koho lze považovat za dobrého člověka a koho považovat za pastýře?  V našich očích bývá dobr ý člověk ten, který druhému poskytne co člověk žádá, ale je to vskutku vždy to nejlepší?  Není lepší plněji vnímat druhého člověka a dát mu ne to, o co žádá, ale to co opravdu v danou chvíli potřebuje? Jde jen o plné naslouchání tomu druhému.

            Je toto i naše životní cesta, že při setkání člověka s člověkem jde vše stranou a je pro mě důležitý jen ten, koho mám před sebou?

20. duben—5. neděle velikonoční                                           Jan 14,1-12

            Kristu se chce pro nás stát cestou—chce nám ukázat způsob života, který je moudré následovat, aby člověk mohl žít vždy vzpřímeně před druhým člověkem i před sebou samým.

            Kristus se chce pro nás stát pravdou—chce nás vyburcovat o opravdovosti našich slov, abychom žádná neříkali jen tak do větru, ale vždy byla upřímná a pravdivá, i když to může občas i pro nás znamenat jistou obtížnost do budoucnosti.

            Kristus se chce pro nás stát životem—životem, který  přebývá a prožívá 

„v domě svého Otce“; tam nás chce všechny  a tam nás chce všechny shromáždit, abychom zase v plnosti poznali onen stav, ze které člověk vyšel na tento svět—stav štěstí.

23. duben—středa, svátek sv. Vojtěcha                                Jan 10,11-16

            Tento muž patřil k těm, kteří byli ochotni naslouchat druhým lidem a vnímat potřeby obyčejných lidí, proto byl tím, co o něm vypráví dnešní úryvek evangelia—byl dobrý pastýř jemu svěřeným.

            Měl velký životní příklad z obnovy víry, která se světem šířila z kláštery v Cluny, ale došel nepochopení. Toužil pravdivě obnovit slib chudoby, toužil znovu zavést duchovní život kněží i horlil pro nutnost celibátu.

            Chtěl obnovu církve, raději začal sám u sebe v tichosti kláštera, a díky tomuto kroku je i nám nabídnut k následování pro další generace. K následování horlivosti pro moudrost lidského žití.

25. duben—pátek, svátek sv. Marka                            Mk 16,15-20

            Víra bez skutků je mrtvá—toto rčení je všeobecné známe a je charakteristické i pro dnešní úryvek z evangelia. Kristus posílá své učedníky, aby jak svým životem, tak i svým slovem ukazovali okolnímu světu, že lze žít pokojně a radostně; že lze žít bez velkých obtíží a výkyvů nitra a hned  k takovému životu nabízí cestu.

            Je jen na člověku samotném jaký způsob prožívání lidský si zvolí—k tomu je nám dána lidská svoboda a možnost rozhodnout se.

27. duben—6. neděle velikonoční                                           Jan 14,15-21

            V biblickém vyjádření dnešního úryvku evangelia jde o přijetí Krista i s jeho nároky na lidský život a ne jen s obdivem nad zázraky či uzdraveními, kterými Ježíš obohacoval mnohá setkání s člověkem.

            On—Kristus byl ve svém životě dosti náročný, ale ne jen na druhé, ale i na sebe, proto jeho život působil pravdivě a přitahoval druhé lidi. Kéž i tomto jsme schopni a ochotni jej následovat.  Kéž požadavky které máme na naše okolí máme i často na sebe samé, aby i naše životy byli pravdivé a tak i přesvědčivé.

29. duben—úterý, svátek sv. Kateřiny Sienské       Mt 11,25-30

            Jsou lidé, kteří jsou v očích tohoto světa považování za velké a hodné následování.

            Jsou lidé tohoto světa, které si Bůh vybral pro ryzost jejich srdcí a nabídnul jim možnost stát se velkými před samotným Stvořitelem. Tito pak svým životem oslovují druhé k následování.

            Tak to bylo a je i v životě sv. Kateřiny—zpočátku zcela obyčejného děvčete, jejíž životní cesta ryzosti srdce ji přivedla až k patření na Boží tvář a je dodnes vnímána jako velká učitelka duchovního života pro celou dnešní církev.